Starověcí Egypťané mumifikovali mrtvá těla těch, kteří si mohli dovolit tak pracnou a nákladnou proceduru. Je důležité připomenout, že šlo o praktiku používanou pouze královskou rodinou a bohatší třídou egyptské společnosti. Slovo, které popisuje nabalzamované a zabalené tělo, zní samozřejmě 'mumie', ale ve skutečnosti je toto pojmenování nevhodné. Pochází totiž z arabského výrazu 'mummiya' znamenajícího asfalt nebo živici a ani jeden z těchto materiálů se při egyptské mumifikaci nepoužíval. Pouze těla mumifikovaná v pozdním období (přibližně 747- 332 př.n.l.) byla často špatně nabalzamovaná, proto černala a byla křehká. Zjistilo se, že taková těla dobře hoří a tak je Egypťané (samozřejmě už ti "moderní") používali do kamen atd. jako palivo.
Přibližně v roce 450 př.n.l. zaznamenal Hérodotos poměrně nepřesný popis procesu mumifikace a z 1. století n.l. se zachovaly 2 poškozené papyry popisující závěrečné fáze procesu.
V raně dynastickém období (přibližně 3100- 2686 př.n.l.) byla mrtvá těla pevně balena do lněných pruhů namočených v pryskyřici. Jak se ukázalo, nebyl to postup úspěšný, protože obvazy sice ztvrdly ve tvaru těla, ale tělo samotné podlehlo rozkladu. Proto byly během III. dynastie vyvinuty metody konzervování samotného těla. Starověcí Egypťané si uvědomili, že jestliže chtějí tělo zachovat, musí ho současně dehydratovat uvnitř i vně, a aby to udělali efektivně, museli odstranit vnitřní orgány. Až do této doby pohřbívali Egypťané své zemřelé ve skrčené zárodeční poloze. Časem však zjistili, že se snáze dostanou k vnitřním orgánům, když je tělo natažené, a proto začali mrtvé pohřbívat v této poloze.
Nejstarší zachovaná mumie se datuje do doby V. dynastie (asi 2400 př.n.l.), ale víme, že Egypťané odstraňovali vnitřní orgány, balzamovali je a pohřbívali je odděleně přinejmenším od doby IV. dynastie. Vnitřní orgány královny Hetepheres, matky Chufua byly totiž nalezeny ve skříňce na kanopy.
Žádné komentáře:
Okomentovat